V berlínských prostorech Galerie Švestka vystavují od 20.9 do 25.10. 2014 David Böhm s Jiřím Frantou. Jedná se převážně o jejich kresby a několik animací. Výstava na mě zapůsobila jako jedna z mála jasných hvězd na „smetišti“ berlínské galerijní scény.
Na vystavovaných dílech můžeme opět najít témata, která jsou pro tvorbu těchto dvou typická. V jejich dřívějších „performancích“ lze sledovat snahu o zachycení aktu tvorby, konkrétně kresby, prostřednictvím přenesení tohoto aktu na určitý objekt – např. kreslení prostřednictvím lopaty bagru nebo kola motorky. V samotném kreativním procesu tak vystupuje mezi autora a dílo někdo či něco třetího. Z určité perspektivy to lze vnímat jako snahu demytizovat osobu umělce jako autora, jako „nedotknutelný“ subjekt tvořící. Zdá se, že tato demytizace je u nich spojena s chápáním procesu tvorby jako interakce, jako nekonečného dialogu mezi autorem a prostředím, mezi autorem a autorem.
Téma identity velmi vtipně prostupuje i jejich výstavou v Galerii Švestka. V jedné z vystavovaných animací můžeme vidět postavu kreslíře, jenž kreslí sám sebe, který poté co je nakreslen, začne v nekončícím procesu znovu kreslit sám sebe. Umělec jakoby vedl neustálý dialog se sebou samým ve snaze uchopit nepolapitelné „Já“. Vytváří se zde jakási reflexe nekonečných kruhů, jež je spjata právě s otázkami po identitě umělce a subjektu vůbec. Dalším velmi častým motivem je např. kreslíř, který jednou rukou drží ruku, která kreslí.
Mnohé kresby vyvolávají dojem chaosu, který je však držen jakousi neviditelnou formou, řádem. Divák se musí soustředit na detail, aby pochopil celek, který se však zdá sám o sobě absurdní nebo opět uvězněn ve významových kruzích. V tomto kontextu nás můžou napadnout asociace s fungováním současného společenského diskurzu, či mezilidských vztahů.
Na druhou stranu lze v jejich kresbách toto napětí nebo oscilaci mezi chaosem a řádem chápat jako reflexi každého kreativního procesu. Ten je např. pro J. Beuyse spojen se vznikáním všech věcí (všech psychologických, sociálních či přírodních struktur-plastik).
Co je však pro jejich tvorbu charakteristické a co můžeme sledovat i na berlínské výstavě, je ironie a ve svém důsledku sebeironie, která z jejich kreseb vyřazuje a promítá se na diváka. Ten si v té souvislosti uvědomuje absurditu struktur, v kterých se odehrává jeho každodennost. To má za následek příjemný pocit katarze, která přichází po zhlédnutí výstavy.
